Únor 2012

Aloha!

29. února 2012 v 18:17 | Blonde |  Life diary

Dnes je velmi zvláštní den. Nastává totiž jednou za 4 roky. A bla bla bla...Teď asi všechny blogy píší o tom samém, ale proč ne? Vždyť je to ojedinělý den. Před chvílí byla o tomto dnu reportáž v televizi. Docela mě překvapilo, že většina lidí netuší, proč tento den je. Doufám, že to byly pouze výjimky, protože se mi to tu psát nechce.
Dnes se nedělo nic extra zvláštního. O matematice jsme dělali kvadratické funkce (sice nechápu na co mi budou v životě, ale to je jedno), zeměpis byl nekonečný, čeština literatura, o angličtině se psala písemka a hudebka? To byl cirkus. Přestávky kluci trávili házením vlaštovek...

Pošesté

28. února 2012 v 17:45 | Blonde

A další parašutistický den. Tentokrát 10.6.
V představte si, že jsem se v úterý dozvěděla, že se zkoušky přesouvají ze září na 26.6., takže po týdenním leháru, co jsem byla zralá na pepku jsem jela na koně. Už tam mě rozbolela hlava, ale co. Skákala jsem menší kolmák (a nebo oxer, už nevím) a pro ulehčení před ním byla ještě odskokovka. Moc mi to skákat nešlo a potom se Reinka rozhodla, že si to ještě rozšíří a skočila už před odskokovkou. já to nečekala, spadla jsem jí na krk a udělala salto a šup placák na záda (do toho nejmokřejšího místa, samozřejmě).

Popáté

28. února 2012 v 17:43 | Blonde
Byla jsem venku na jízdárně (kolbišti, chcete-li) a klusala kolem dokola. Když tu náhle se Rea leklá dvou psů "natryskala" a já letěla dolů. A prý jsem zase "jako čertík na gumičce" vyskočila se slovy: Nic mi není. A ihned se sápala do sedla. Příští den jsem zjistila, že jsem spadla na týl a tudíž jsem se nemohla pořádně ohnout (lol jak já naraženiny zbožňuju). Na konci hodiny se mi splašila stejným způsobem, ale tentokrát sem zůstala v sedle.Nejlepší na tom je, že Rea se lekne psů, ale já se zase pro změnu lekám šustění keřů, takže si nemáme co vyčítat.
Podle mě jsou pády docela užitečné. Jakmile totiž spadnu začnu se lépe držet nohama.

Počtvrté

28. února 2012 v 17:42 | Blonde
Nevím jak já to dělám, ale zase pád pro nic za nic.
Jela jsem poprvé v životě parkur a když jsem ho jela po druhé, tak jsem v pohodě skákala přes překážky a Reinka byla úplně suprová. Až když jsme přeskočily zvětšenou kavaletu a zahýbali do prava, tak Reinka najednou uskočila a já letěla zase jako obvykle dolů (ach ta odstředivost). Později jsme zjistili, že se Reinka lekla jiného koně.
Bohužel jsem tentokrát spadla na kotník a něco si s ním udělala, ale všimla jsem si toho až doma, protože chaps mo ho spolus s botou držel pevně v celku, parkur jsem si samozřejmě ten den ještě zajela. Druhý den jsem taky šla jezdit, jenom jsem měla obvaz a za pár dní jsem jela závody. Takže zase bylo všechno v pohodě a žádný veliký úraz se nekonal.

Potřetí

28. února 2012 v 17:41 | Blonde
Ach zas ta gravitace, jak já jí nemám ráda. Spolu s fyzikou je to vražedná kombinace.
Léto. Už zbýval asi jeden týden do mých prvních závodů. V hale jsme trénovali gymnastiku a rovnováhu. A tak byly přes celou halu uprostřed umístěny kavalety a jeden skok. Měla jsem to jezdit bez rukou. Docela to šlo. Reinka sice občas odmítla (asi jenom jednou), ale to byla moje chyba.
Takže jela jsem tu tu tu, jak bych to nazvala, tu krátce prostě překážku a jak jsem jela bez otěží, tak jsem nečekala, že mi po překážce zahne na jinou stranu a bum byla jsem dole. A jako pokaždé jsem se vrátila do sedla a tentokrát i zopakovala cvik, no a jela zase dál.

Podruhé

28. února 2012 v 17:40 | Blonde
Jak se říká: Pýcha předchází pád, a tak to bylo v tomto případě.
Učila jsem se cválat na Boničce. Poprvé v životě jsem cválala sama a docela to bylo dobré. Bona chodila krásně a její cval se dal krásně vysedět, takže úplně optimální pro naučení se vysedět to. Problém byl, že já jsem nečekala, že se může i leknout. Takže se mi dvakrát lekla a potřetí mi to naprala na kavalety, které přeskočila (ale pořád jsem se držela) a spadla jsem až když zahnula.
Zase jako obvykle žádné zranění, jenom trochu naražený malíček a to jenom kvůli tomu, že jsem se blbě chytila a praštila se o sedlo. Lol. A nejlepší na tom všem je, že vesta kterou jsem na ten cval měla mít ležela na tribuně.

Moje poprvé

28. února 2012 v 17:32 | Blonde

Bylo 14.července (2009) úterý a Reinka celou hodinu vyváděla koniny. Spíše jsem jí já dovolovala, aby mě vyvážela z kruhu. Jezdilo se v hale, protože na jízdárně bych jí 100% ještě nezvládla.

Má Cesta do říše snů

28. února 2012 v 17:27 | Blonde

Musím se přiznat, že závidím všem, kdo jezdí už od mala, ale jsem stejně ráda, že se mi ten velký sen jezdit na koni stal realitou.

Středa 22. února

28. února 2012 v 17:16 | Blonde |  Horse diary
Hurá! Vivat!
Od posledního tréninku uběhl přesně jeden měsíc a dvacet dní. Mně to připadalo jako věčnost. Takže když jsem po té dlouhé době šla jezdit, tak jsem si říkala, že to bude katastrofa prvního stupně a že budu ráda, když budu klusat.

Pondělí 2. ledna

28. února 2012 v 17:15 | Blonde |  Horse diary
To bylo poprvé, co jsem v roce 2012 sedla na koně a tentokrát to bylo hodně divoký, ale hodně příjemný.
Na koně jezdíme až v 17:30, takže je už vždy tma (teda v zimě a na podzim ano, dokud se nezmění čas).
Chvíli mi zabralo najít kobylu, protože jí přestěhovali. Takže já, přirozeně, jsem jí už zdáli zdravila a vynořila se na mě úplně jiná hlava, než jsem čekala. Nakonec jsme se shledali, ona toho moc nadšená nebyla. Sundala jsem jí deku a začala čisit.